Na hubu – stopem přes USA vol. 2

Stop: New York – San Francisco. Jako člověk, co za pomocí zvednutýho palce procestoval většinu Evropy a část Asie, narazil při tom na stovky různých lidí, zažil nesčetně skvělých situací a nasbíral cenné zkušenosti, sis prostě myslel, že už jsi všechno viděl a všechno znáš. Ale život naštěstí chodí tak, že když si začneš něco takovýho myslet, nechá tě spadnout pěkně na hubu.

Amík jako redneck

Sedíš v docela pohodlným trucku (tak totiž Amíci říkaj všemu na čtyřech kolech, co má čumák v úrovni tvé hlavy a výš) a jehož řidič ti zrovna vysvětluje, co znamená označení “redneck”.

“Nevadí mi, když mi tak někdo říká. Klidně tak budu mluvit i já sám o sobě. Nestydím se totiž za svý názory,” prohlašuje Bob po té, co se ubezpečil, že s sebou nemáš žádný “Guns, drogs or the other stuff” a naložil tě do svýho pickupu s vozíkem plným krabů.

Stopem přes USA

U nás by se slovo redneck dalo volně přeložit jako “slušní Češi”. Prostě lidi, jejichž názory na svět jsou podloženy více hospodskou debatou než reálným prožitkem. Takoví lidé dávají často přímo hulvátským způsobem najevo své úzkoprsé, až rasistické názory, což je postoj, se kterým se spousta bílých Amíků – většinou z venkova – spokojeně ztotožní. Na jejich baráku či autě mnohdy vlaje jižanská vlajka a Afroameričana na grilovačku určitě nepozvou.

Ty jsi za Boba ale rád, protože je to po několika stech pokusech první Američan, co si tě vzal do auta. Moc hezký.

Stopař jako sociální experimentátor

Při stopu máš na sedadle spolujezdce dopředu jistou roli. Nesnažím se tím říct nic, po čem by sis hodil na Facebook fotku s hashtegem #MeToo. To se mi ještě nikdy nestalo. Důvod, proč ti většina řidičů zastaví je prostý.

Chtějí si pokecat.

Pokud tedy nechceš být vyhozen někde uprostřed dálnice, musíš se naučit nalézt témata a shodu s každým člověkem. Nebo je přinejmenším umět vyslechnout.

Stopování proto funguje jako taková malá sociální sonda a vytvoří ti dobrou představu o lidech dané země. Po chvíli jsi dokonce schopen vyčlenit určitý vzorek lidí, kteří tě jako stopaře vezmou o kus dál a zaměřit se na ně. A v každé zemi se to dost liší. V Evropě má tento vzorek záběr napříč většinou sociálních skupin, v Thajsku ti na stopu s radostí pomůžou dokonce i policajti a ještě si s tebou celý sbor udělá skupinové foto.

Stopem přes USA

No, a v Americe po chvíli zjistíš, že nemá moc význam ptát se například žen. Respektive, jestli nechceš, aby se nějací policajti také nezastavili a nenabídli svoji “pomoc.” Ve spoustě lidí vyvoláváš strach. V pár lidech přímo panickou hrůzu. A to docela zamrzí.

Na druhou stranu (a každá situace má svý dvě strany mince), překvapující je zde ochota starších lidí. Ti jsou přímo kouzelní, jak ostatně právě staří lidé umí být. Jedna babička s dědečkem ti před mekáčem píšou ceduli a vysvětlují, že by sis měl založit Youtube Channel nebo rovnou natočit film, protože taková šílená cesta bude určitě zajímat spoustu lidí.

Voják jako cestovatel

Jinde tě naloží asi sedmdesátiletý pán a vypráví, jak ještě za mlada sloužil v Německu na vojenské základně jako pastor a nezapomněl se podívat i za “oponu” do Československa. Mimochodem, je to první člověk, který otevře “cestovatelské army okénko” a v následujících dnech narazíš ještě na spoustu lidí, kteří podobným oknem koukají na svět.

Ve zkratce, spousta lidí v Americe má službu v armádě spojenou právě s možností vycestovat. Spousta lidí v Americe nebyla dál než za hranicemi svýho vlastního státečku či možná těch několika okolních. A spousta lidí v Americe by rádo seklo se svým způsobem života a cestovalo, ale doopravdy si to nedokážou představit. Vlastně v nich cestovatelé vzbuzují spíše nejistotu a nedůvěru.

biker

Vzorek lidí, co jsou ochotni si do svého trucku naložit vousatého backpackera od silnice, se tak velmi rychle zúží na pár jedinců, kteří nějakou cestovatelskou zkušeností oplývají. Nebudu ti nic nalhávat, stopování v USA je HARD. Prostě to není Rumunsko, kde si mladá ženská naloží do káry dva kluky, a aby se neřeklo, na to poslední místo přibere ještě starýho harmonikáře, který ji z oprýskanýho kombíku udělá hotovou koncertní síň.

Po tom, co tě obsluha vyhodí z většiny benzínek, vytaháš z kontejnerů (který se na benzínce naštěstí vždy najdou) několik kartonů a dáš se výhradně na psaní cedulí. To překvapivě funguje docela spolehlivě. Jediným problémem je, že většina lidí, co ti zastaví, nejede dál než pár kilometrů – většinou nakoupit nebo z práce domů. A to je jeden z hlavních rysů Ameriky, bez auta se tu prostě nepohneš, protože nejbližší supermarket pro tvoji vesnici máš pět kilometrů někde u dálnice. A hromadná doprava tu neexistuje.

Já jako žebrák

Štěstí ale přeje připraveným a nakonec ti zastaví klučina asi ve stejným věku a oznámí, že jede až do Ashevillu, což je město kousek od hranice se státem Tennessee, kde se máš potkat se svojí přítelkyní. Ta byla celé léto v USA na internshipu.

Kluk, co ti zastavil, se jmenuje Brett a má auto z 80 % naložené bicíma, dělá skvělou hudbu a taky se málem vysekáte, protože po cestě začne pršet tak, až se celá doprava na dálnici posouvá krokem. Pro jistotu mají všichni zapnutý výstražný světla, ale prší tak intenzivně, že jsi rád, když ve výhledu rozeznáš svý vlastní stěrače.

Když tě Brett vyloží na benzínce v Asheville, už se zpod mrakem klube sluníčko. Bohužel sis při zaujetí místní mírou srážek nepohlídal, že je to benzínka uprostřed města. Nevadí. Asheville je tím, čím bylo San Francisco před padesáti lety; ráj hipíků, umělců, punkáčů, squatterů, zevláků a liberálů. A na tý benzínce jich je celá crew, většinou bez domova.

Stopem přes USA

Opodál tankuje vysokej vousatej střelec s ozdobou z paroží na kovbojským klobouku. Když tě někdo při stopování vyloží na novým místě, nejlepší je jít se rovnou ptát lidí, udržet si flow. A tak hrdě nakráčíš za paroháčem.

Paroháč tě však ani nenechá dokončit první větu a začne ti před nosem hrozit pěstí. Nasraný je z 0 na 100 za půl vteřiny a rudý v obličeji řve přes celou benzínku, připraven udělat si z tebe další trofej. Tenhle redneck tě očividně do svýho auta nevezme a tak se mu raději rychle klidíš z cesty.

Zatímco odjíždí a ještě po tobě něco pořvává, zakecáš se se zrzkem z místní crew, který se právě vrátil z cesty po Maroku, o tom, jak umí být lidé v jiných zemích přívětiví, a to i navzdory velkým kulturním rozdílům a cizí řeči. Lidi jsou v konečným důsledku pořád jenom lidi. To platí všude na světě. Mají strach z toho, co sami neměli možnost poznat anebo se naučili znát úplně jiným způsobem. Anebo slyšeli převyprávěnou špatnou zkušenost někoho jiného, která se v jednom z tisíců případů bohužel vždy objeví. A tak si málem dostal nakládačku od týpka, když jsi stopoval, zatímco on si tě zařadil mezi sociálně nepřizpůsobivé živly a myslel si, že žebráš o peníze.

Nejlepší na tom je, že o půl hodiny později na místě, kde střelec tankoval svoje auto, zaparkovala bílá dodávka. Z ní vyskočil chlápek a rozběhl se přímo k tobě.

“Kámo, hustě! Taky jsem takhle cestoval. Bohužel zrovna nikam nejedu, jsem místní, ale přeji ti hodně štěstí! Za chvíli určitě něco stopneš,” říká s radostí, zatímco tě srdečně objímá a poplácává po zádech.

Stopování přes USA pokračuje. Buď u toho.

share post to: