♻️Natália Drevenáková: EUPHORIA

S návrhářkou Natálií Drevenákovou jsme si povídali o upcyklační módní vlně, hledání inspirace v recyklačních kontejnerech a feminismu. Na analogových fotkách od Mischel Warenits nám představuje svoji poslední a zatím nejbarevnější kolekci EUPHORIA, která dokazuje, že i z nošeného oblečení a textilního odpadu se dají udělat kompletní a nositelné modely. 

Natálie, studovala jsi návrhářství, teď jsi ale nastoupila v Brně na Favu na obor Intermedia. Měníš směr svojí tvorby, nebo zůstáváš návrhářkou?

Já bych ráda charakterizovala návrháře jako umělce. Hledání toho propojení je tak nějak i můj cíl – móda je umění, móda je řemeslo a je v tom i nějaký design. Vždycky byl pro mě v kolekcích důležitý koncept a spousta lidí mě odkazovala právě na FaVu. Na Intermedia jsem šla hlavně z důvodu, že jsem měla pocit, že na oboru návrhářství paradoxně nemám dost času se věnovat oděvu. Mrzí mě, že v Brně není vysoká škola zaměřená alespoň na textil, když už ne přímo na módu. Nakonec jsem se na tu školu dostala s v podstatě ryze oděvním portfoliem, propojeným s konceptem mojí tvorby a zatím mě v tom podporují. Přestože to není úplně lehké, protože na tomhle oboru se primárně tvoří věci do galerijního prostoru a lidé bohužel stále často vnímají módu jako něco lehčího, vedlejšího, podřadného. Náš garant v tom má třeba neskutečný rozhled, ale najít nějaký kompromis mezi uměním do galerie a oděvem je náročné, chci se s tím poprat.

 

Na poslední Malé noci módy v Brně jsi představila velkolepou, křiklavě barevnou kolekci EUPHORIA. Z čeho ty barvy vycházely? 
Euphoria má základ v mojí ročníkové práci. Chtěla jsem nejprve řešit pocit té euforie, jako vrchol štěstí a pro mě jsou barvy euforie modrá, červená, oranžová, zelená a žlutá. A jak jsem si pak asi o pět měsíců později uvědomila, jsou to vlastně barvy recyklačních kontejnerů, kolem kterých jsem stále jezdila autobusem (směje se). Už delší dobu jsem chtěla řešit recyklaci, takže se to vlastně přirozeně propojilo – je za i tím taková symbolika. Nakupovala jsem věci ze sekáče, výhradně podle barev, takže to vlastně bylo jednodušší a dotvářela jsem to potisky samotných recyklačních kontejnerů a taky děrováním pomocí průchodek.

Dá se v second handu vůbec najít plnohodnotný materiál, jaký bychom pořídili třeba v obchodě s látkami?
Právě ty materiály ze second handů jsou pravděpodobně o mnoho kvalitnější, než ty co nacházíme v módních řetězcích, kde se vám kalhoty roztrhnou během dvou týdnů. Materiály obecně byly dřív kvalitnější než dnes. Když chtějí řetězce vydělat více, tak dost často musí ubírat na kvalitě a pracovní síle. A přesně tak to ty značky chtějí – mnoho peněz, v podstatě za nic. Nakupovat jsem většinou byla v obchodech Genesis v Bratislavě a hledala jsem oblečení při co nejnižším rozpočtu. Ale i přesto jsem hledala podle kvality – něco žmolkovitého nekoupím, jen samé kvalitní věci. Většina těch kvalitních věcí byly třeba od značky Adidas, což mě ještě víc přesvědčilo o tom, že produkce je nadměrná – když už i v sekáči se dá koupit Adidas v brutální kvalitě, tak je asi někde problém.

Součástí té přehlídky byla i performance. To u nás není úplně běžné, že?
Byla bych hrozně ráda, kdyby se performance dostala i na česká a slovenská mola a je to už i vidět, že se to dere dopředu. Mým cílem je dostat performance i na módní molo – mezi lidi, kteří jsou třeba běžnými zákazníky módních řetězců. Modelové přišli s taškami známých značek a v nich měli namočené v barvě bílé oblečení ze second handů. To, že byly takhle namočené v těch mých barvách mělo symbolizovat, že velké značky vlastně produkují odpad, který ale já nakonec přetvářím do nových modelů.

 

Má performance možnost nabídnout něco jiného než běžná přehlídka?

Performance je podle mě pro lidi více citovou záležitostí, něž když vidí jen materiálně látky navěšené na nějakých super krásných modelkách, které se projdou po mole. Performance má takový větší zásah do člověka. Řešila jsem to i s garantem svého oboru, že je teď deset milionů performancí v oblasti fashion, ale nedějí se tady. Dělají se v galerijních prostorech, ale do galerie většinou přijde osoba, která už je seznámená s performance a s tou problematikou. Naproti tomu na módní přehlídky chodí lidé, co jsou často třeba blogeři zvyklí nakupovat v H&M, Zaře a podobných, protože potřebují být neustále v trendu, neustále musí bít lidem do očí a ukazovat, co se teď má nosit. A nakupují v rámci sezonních rychle se měnících kolekcí. Právě jim je to podle mě nejdůležitější ukázat a trochu jim nabourat svědomí.

 .
  .
 

V té kolekci ses věnovala mimo jiné i upcyklaci, přetváření starých oděvů na úplně nové modely. Je to ještě pořád alternativní směr, nebo už se z toho stává módní vlna?Rozhodně. Myslím, že je to dobře, jen se bojím jiné věci – že to lidi omrzí. Je toho velmi velmi velmi mnoho a za jeden měsíc běžně vidím tři upcyklační workshopy, fast fashion přednášky a je to v podstatě součástí každé módní akce. Ale má to význam – stále to upozorňuje na tu problematiku. Pořád totiž ještě potkávám lidi, kterých se to nikdy nedotklo a nezasáhlo to jejich svědomí, že by neměli nakupovat ve velkých řetězcích a nedokáží si představit, co se za tím skrývá. Pracovníci opravdu vydělávají hrozně málo, pracují pod nátlakem a pod nohama jim padají celé budovy. Člověk si to koupí a ani si neuvědomuje, v jakém bordelu se to šilo – to že dáváš na svoje tělo věci každý den a jsou plné chemikálií, plné nekvalitních záležitostí. Když si jdeš koupit jídlo, tak taky vybereš to nejkvalitnější, podle mě – i přestože je to někdy dražší, tak Ti to stojí za to, protože to jde na Tebe – teda do Tebe.

Reagují na tu slow fashion vlnu i velké značky?
Je to ironie, že ten boom pomalé módy možná i trochu způsobují. Jako například H&M mělo kampaň s raperkou MIA. Byla to vlastně recyklační kampaň, která to dost podnítila a je ironie, že to udělalo zrovna H&M, které má produkci jakou má a vydělává na tom spoustu peněz. Na jednu stranu můžeme být vděční, že rozběhli tak silnou vlnu, ale při tom se schovávají za něco, co vůbec není pravda. Je to rozhodně velká módní vlna a myslím, že ještě velmi dlouho bude pokračovat. Možná někdo přijde s něčím tak průlomovým, že to někoho probere a bude se s tím něco dělat. Protože tímhle způsobem se ten problém nevyřeší, ale dá se něj tak pouze upozornit. 
Produkce je opravdu nadměrná, spousta lidí to podporuje a chce mít víc a víc věcí za málo peněz, i když by stačila třeba jedna kvalitnější. Nemyslím si, že je hanba nosit stejný kousek víckrát do roka, ale někteří lidé mají zřejmě pocit, že potřebují skoro každý den nové tričko, které pak zahodí.

  .

Pro focení EUPHORIA jsi vybrala dost zajímavou lokaci linky na zpracovávání textilního odpadu, bylo těžké to domluvit? 

Měli jsme focení v Marius Pedersen, tam končí ty úplně poslední kusy z Textile House a podobných, sbalí se do takových paklů, donesou to tam v plachtách a dál se to používá i třeba jako palivo. Například ty věci z Textile House se zpracovávají do posledního detailu a z toho nezpracovatelného už je jen palivo. Domluvit focení nebylo vůbec těžké! Byla jsem překvapená, protože jsem přišla a všichni byli ochotní, představil se mi ředitel a řekl ať si vyberu místo a oni už zařídí aby se tam nic nedělo. A hotovo, strašně ochotní lidé!

 

 

 

Sleduješ současnou módní scénu, nebo hledáš inspiraci jinde?

Sleduju ostatní návrháře, ale ne zrovna intenzivně. Jsem zrovna typ člověka, který nečerpá inspiraci z módy, ale z asociací. Stejně tak to bylo s těmi barvami pro Euphoriu – okay, tohle jsou barvy recyklačních kontejnerů a tak už po té myšlence dál jdu. Dělám většinou oversized věci, nemusím zrovna klasické, vypasované modely – obdivuju to, ale já tak netvořím. Inspiruju se někdy fotkou, videem, ale hlavně běžnými věcmi. Kolem těch kontejnerů jsem jezdila autobusem každý den a pak už jsem si to propojila dohromady. Pokud bych ale měla říct inspiraci z módy, tak rozhodně Balanciaga a hlavně Ader Error – to je asi i trošku vidět. Oni také pracují s upcyklací a produkují jen limitované množství oděvů.

 

Na čem teď pracuješ? Budeš ještě pokračovat s upcyklací? 
Nevím, jestli se tomu tématu chci věnovat i nadále, teď jsem se toho dost přesytila. Chci vytvářet upcyklované věci, ale neříkat jimi, že jsou upcyklované. EUPHORIA byla přiznaně vytvořená z oděvů ze second handu, ale dál už chci dělat upcyklované věci bez toho, aniž by to někdo poznal. Teď bych moc ráda spolupracovala se svým kamarádem návrhářem Borisem Král’em, ráda bych dala dohromady jeho preciznost a zanícenost pro střihy s mým zaměřením na koncept. Příští semestr se budu asi trošku věnovat feminismu. Je to téma, kterému jsem se nikdy nevěnovala – je to až divné, jsem lesba a nikdy jsem se nevěnovala feminismu a spíš jsem se tomu vyhýbala! I feminismus je poslední roky takovou momentální módní vlnou. Jsem mírně pohoršená Diorem. Když přišel Raf Simons do Diora, tak jsme byli všichni moc šťastní, potom odešel a nahradila ho Maria Grazia Chiuri, která udělala ta trička s potiskem nápisu feminismus a já se s tímto vůbec nijak neztotožňuji, pro mě byl Dior vždy dost feminí i předtím.


Čeká nás tedy značka Natália Drevenáková?
Natália Dreven podjebník.

Co je podjebník?
To je taková ta čárka dole. (směje se) Takže nataliadreven_

Úplně na konec, mi ještě prozraď, jak bys poradila někomu, kdo chce začít oblékat se šetrněji a kde má začít?
Podívat se na štítek, který je našitý z boku. To je takový základ – uvědomit si, že téměř každý z těch štítků na sobě má napsáno Made in China nebo Made in Bangladesh a zjistit si něco o podmínkách v těch továrnách. No a potom už jen zajít do second handu, i když se ho člověk třeba bojí, tak alespoň si projít ty věšáky a zjistíš, že stejné věci jako v obchodě jsou i tady. Nakoupíš levněji, nepodpoříš tím nadměrnou produkci a stejně je pravděpodobné, že minulý majitel tu věc skoro vůbec neměl na sobě. Takže štítek a pak sekáč!

Photocredits:

Mischel Warenits

Clothes:

Natália Dreven / instagram

Models:

Tereza Poljaková, Ema Rybarova (New Aliens Agency)

share post to: